-

Vyhledat text:     
Úvod    Ankety    Mapa webu    Přihlášení    Kontakt
05. 03. 2009

Loajalita

Thomas Morus Byl mužem různorodých dovedností. Jeho mluva nejen v angličtině, ale také v latině byla brilantní. A ovládal i řečtinu. Byl tvůrčím spisovatelem, básníkem, hudebníkem, překladatelem, přednášel také práva. Během své světlé politické kariéry byl předsedou parlamentu a kancléřem Anglie. Sir Thomas More a jeho osoba je pro nás předmětem úcty ani ne tak kvůli jeho schopnostem, jako spíše kvůli ctnostem, které vlastnil.
 
Především jeho oddanost Bohu a církvi ve chvílích, kdy věděl, že ho to může stát život je obdivuhodná. Samuel Johnson o něm řekl, že to byl člověk největších ctností, jakého ostrovy kdy nosily. Joseph Addison prohlásil, že jeho smrt byla korunou jeho života ... Na stětí své hlavy nehleděl jako na něco, co by mělo způsobit nějakou změnu obsahu jeho mysli.

Když byl More na začátku své poslanecké kariéry, ostře a také úspěšně se postavil proti tomu, jak nesmírné bylo množství peněz, které král Jindřich VIII. nespravedlivě vyžadoval od svých poddaných. Tento jeho postoj vůči královým praktikám byl předzvěstí toho, co mělo přijít. Morovi později jeden z daňových vymahačů řekl, že jeho hlava tehdy visela už jen na vlásku. Jediné, co mu ji ušetřilo bylo to, že nenapadl krále osobně. Morus velmi dobře věděl v jakém je nebezpečí, i později kdy sloužil králi Jindřichu VIII., dokonce i v období, kdy jeho vztah ke Koruně byl poměrně srdečný. "Pokud by mu moje hlava byla přinesla získání hradu ve Francii," řekl jednou More, svému zeti a životopisci, "nebyl by zaváhal." Takový byl Jindřich ve své podstatě a More to věděl, měl dobrou intuici.

More byl zkušeným diplomatem, ale nikdy diplomaticky nejednal tak, že by to bylo v rozporu s jeho přesvědčením, nebo aby se vyhnul problémům. Když se například Jindřich VIII. prohlásil za nejvyšší hlavu církve v Anglii, Morus dal přednost rezignaci. Ale Jindřich se rozhodl, že Mora donutí, aby mu projevil svou loajalitu. Proto vydal tzv. Act of Succession, který zavazoval každého, kdo bude vyzván, aby vykonal přísahu, kterou by vzdal poctu novému manželství Jindřicha VIII. s Annou Boleynovou, a kterou by zavrhl papežství. Když Mora na výzvu krále předvedli, aby tuto přísahu vykonal, odmítl. Hned na to ho obvinili z vlastizrady a odvedli ho do vězení. Následujícího roku byl popraven. Svou popravu prožíval s humorem. Se svými katy žertoval. Známé jsou jeho hovory s dcerou, která ho přišla do vězení prosit, aby se zachoval tak, aby si ušetřil život. More s ní rozmlouval velmi laskavě a vyslovil celou řadu krásných myšlenek a zásad, které vešly do dějin moudrosti.

Robert Bolt, který o Tomáši Morovi napsal velmi úspěšnou hru s názvem "A Man for All Seasons" (Člověk pro všechny doby) se ptá sám sebe: "Proč jsem si za svého hrdinu zvolil člověka, který si sám sobě přivodil smrt, protože není schopen položit svou ruku na starou černou knihu a říci běžnou lež?" Jeho odpovědí je, že ctnost, podle níž More žije (i umírá) - tj. loajalita prvotnímu závazku - je svědectvím o tom, že naplno vlastní sám sebe, svou vnitřní osobní realitu, své jasné "já", a že toto své "já" nemůže v něm zadusit ani strach ani jiné podobné motivy. More tím, že zůstává věrný svému slovu dokazuje, že je sám sebou. Váhající, nepevný člověk, který střídá různé kréda podle toho, jak se mu to právě hodí, nevydá svědectví o existenci vlastního "já". Takový člověk je těžko odlišitelný od vnějších sil, které ho deformují. Možná je pravda, že jasný smysl sebeexistence se může v člověku přesněji vymezit pouze ve spojení s něčím, co ho přesahuje, tj. s něčím skutečným, co je osvobozeno od vlivu neodvolatelnosti a pominutelnosti.

More nemůže být loajální králi, pokud by to znamenalo, nebýt "loajální" sám sobě. Nemůže přece zradit sám sebe. Toto je důvod, proč Bolt dává své hlavní postavě do úst tato slova: "Nemohu a ani nechci vládnout nad králem. Ale je tu jedna malá ... malá oblast, kde musím vládnout sám sobě. Je velmi malá, možná menší, než dvorek, kde si hrají děti"

Král Jindřich žádal od Mora, aby přísahal loajalitu jemu. Ale More věděl, že toto by znamenalo přísahat neloajálnost Bohu a Římu. A pro Mora bylo nepřijatelné, aby veřejně vyjádřil takové dvojtváří a pokrytectví. A král Jindřich od něj žádal, aby udělal něco ještě hanebnějšího. Chtěl od Mora, aby udělal svou přísahu neloajálnosti v přítomnosti Boha. Morovi bylo nad slunce jasné, že přísahat znamená zvát Boha, aby byl přítomen jako svědek a soudce. Jak by mohl formálně popřít svou loajalitu témuž Bohu, jehož vyzývá, aby jeho přísahu posvětil? Morova loajalita byla vybudována nejen na věrnosti sobě samému, ale i na jeho velké úctě vůči Bohu a Církvi. Na druhé straně Jindřichova zlost z toho, že nebyl předmětem loajality byla vybudována na pýše a aroganci. Jeho království, jak historici potvrzují, bylo jednou dlouhou noční můrou "pravdy pod šibenicí a lži sedící na trůně." Jindřich neměl navzdory nesmírné politické moci, téměř žádný klid duše. More, na rozdíl od něho, šel na smrt s plnou důstojností a s klidným svědomím.

Loajalita pro Tomáše Mora znamenala, že on, Bůh, a Katolická Církev, kterou založil Ježíš Kristus byly pro něj něčím mnohem více než jen politickými veličinami, se kterými by mohl člověk zacházet jako s hracími kartami, které by se mohly zamíchat tak, aby zapadaly do momentálních choutek člověka. Tyto veličiny spolu navzájem souvisely, byly spolu pevně spojeny a proto nemohly být odděleny. To je důvod, proč má věrnost pravdě větší cenu, než samotný život.

R. 1535 člověk, který sám sebe nazýval "dobrým služebníkem krále, ale služebníkem Božím na prvním místě" odkráčí ke své smrti. Ke 400-letému výročí této události vyhlásil papež Pius XI. Tomáše Mora za svatého.

Komentář

V oblasti loajality lidé nemají jasno. Je zde mnoho představ o tzv.. loajalitě, nebo špatné představy o této ctnosti. Mnozí skutečnou podstatu bohužel nechápou. Proto své mylné představy často pokládají za skutečnou loajalitu. Závazkům a vztahům člověk má být věrný. Kde jsou však hranice mezi skutečnou a falešnou loajalitou?

Můžeme nazvat loajalitou například obdiv, který mezi sebou cítí zloději? Nebo třeba pouto, které drží pohromadě mafii? Nebo spiknutí mlčení, kterým se celé profesní skupiny kolegiálně chrání před společenským odhalením? Nebo vznešená maska, která zakrývá nekalé a bezcharakterní praktiky VIP jednotlivců? Nebo tlak skupiny, který působí na její členy i za cenu seberozkladu? Dobře je to vykreslené ve filmu "The Firm" (Firma). Neřestná loajalita je systematická oddanost darebáctví, špinavým závazkem kombinovaným tvrdým odmítáním všeho ostatního, co tomu prvnímu stojí v cestě.

Další matoucí atrapou loajality je špatně pochopená vděčnost. Tento nebezpečný omyl je zvlášť zákeřný, protože se skrývá za maskou ctnosti. V Shakespearově hře Jindřich VIII. kardinál Wolsey, na jehož doporučení se Tomáš Morus stal předsedou parlamentu, a který byl jeho předchůdcem v úřadu lorda kancléře Anglie, projevuje svou nekonečnou "loajalitu" právě jen na základě "vděčnosti". Jenže tato jeho loajalita není ctností. Wolsey je člověkem bez zásad. Jeho loajalita je pouhým předstíráním, maskou, divadlem. Zakrývá jí svou chamtivost, touhu po bohatství a slávě. "... za vaše velké dary, kterými zahrnujete mne, pouhého služebníka, nemohu nabídnout nic jiného, než vytrvale děkovat. K nebi posílám své modlitby za vás. Nabízím svou loajalitu, která ve mně neustále roste a poroste až do smrti ...", říká kardinál.

Zdá se, že kardinál Wolsey věří, že král byl vůči němu velkorysý, on mu je za to vděčný slepou loajalitou. Taková pokřivená loajalita je znakem jeho podlízavosti a servilnosti a nikoli skutečné vděčnosti. Wolsey je na jedné straně příliš bázlivý, aby krále konfrontoval se zlem, které působí (kardinál jej nemohl nevidět), na druhé straně, tím, že je nečestný, aby splatil králi dluh, je nepravdivý i vůči sobě. Jeho slepá loajalita je falešnou vděčností.

Jak hra pokračuje, ve chvíli, kdy Řím odmítne krále Jindřich VIII. rozvést, Wolsey - kterému vyhrožují obviněním z vlastizrady - je zde vykreslen jako opovrženíhodná, trapná postavička. Nyní je již zcela jasné, jaká byla jeho loajalita: "Kdybych sloužil Bohu jen zpoloviny tak věrně jako králi, nebyl by mě v mém stáří vydal nepřátelům." V této situaci přicházejí na mysl slova sv. Terezie Avilské: "Ať je prokleta loajalita, která se staví proti Božímu zákonu."

Chesterton píše, že "všichni jsme na jedné lodi v rozbouřeném moři. Proto jsme si zavázáni přísnou loajalitou." Tímto výrokem zaměřuje naši pozornost na dva důležité fakty:
  1. život člověka je choulostivý a křehký, proto nikdo z nás není schopen přežít sám
  2. pokud chceme přežít, potřebujeme pomoc jeden druhého
Univerzální loajalita je založena na našem společném člověčenství, je vyjádřením známého Zlatého pravidla (tj. přikázání lásky), které nám nařizuje, abychom druhým dělali to, co chceme, aby oni dělali nám. Je to forma loajality, která je dost široká na to, aby vyloučila všechny formy neloajality, které bývají příčinou vytváření různých frakcí a skupinek, které stojí vzájemně jedna proti druhé.

Jindřich VIII., který nebyl loajální svým rádcům, svým ženám, svému Bohu, měl sotva morální právo vyžadovat loajalitu od svých poddaných. Princip univerzální loajality, který mu diktoval, aby byl svým poddaným loajální, odmítl. Neměl tedy ani on právo žádat loajalitu vůči sobě. Odmítl základní princit univerzální loajality, stojící na Zlatém pravidle

Perfektním opakem krále Jindřicha VIII. byl belgický král Baudouin. Protože byl loajální svým poddaným a Bohu, rozhodl se raději rezignovat ze svého královského úřadu, než by měl podepsat potratový zákon, který schválil belgický parlament. Boudouin už měl jakési zkušenosti s loajalitou. Nacisté ho během II. světové války internovali, protože jim odmítl loajalitu.

Pro řadu Belgičanů byla abdikácia jejich krále něčím daleko více, než jen vznešeným gestem. Mnozí mu napsali dopisy, v nichž oceňovali jeho politickou odvahu, kterou prokázal, když nenechal nenarozené děti své země napospas. Jeho sekretářka, jejímž úkolem bylo poděkovat královým podporovatelům za dopisy, byla právě v té době těhotná a uvažovala o potratu. Své rozhodnutí nakonec změnila a dítě porodila. Když totiž četla tolik slov uznání na adresu jejího krále a jeho snahy bránit život, dospěla k závěru, že nenalozený člověk, kterého nosí, musí určitě mít důstojnost a hodnotu, když tolik lidí o tom píše. A že ona tedy nemá právo tuto hodnotu zničit.

Král (prezident, politik, ředitel, vedoucí, rodič) selhává ve své odpovědnosti, kterou má ve svém postavení, když je nelojálny vůči byť jen jednomu ze svých podřízených. Jindřich VIII. chápal svůj úřad pouze jako nástroj moci. Situace, kterou způsobil, nutně vedla ke kompromitaci konceptu loajality. Na druhé straně Boudouin viděl svůj úřad, jako příležitost sloužit všem. Podporovat a napomáhat rozvoji práv a důstojnosti každého člověka.

Autor David Isaacs ve své knize o budování charakteru píše o ctnosti loajality toto: "Loajální člověk přijímá pouta, které jsou výsledkem jeho vztahu s jinými. Přáteli, příbuznými, nadřízenými, státem, jeho institucemi a pod. A to takovým způsobem, že musí kráčet vpřed a neustále, za každou cenu bránit a upevňovat systém hodnot, který tyto vztahy znamenají." Toto tvrzení je ale pravdivé pouze tehdy, pokud je člověku jasné, že hodnoty, kterých se loajalita týká budou vždy spojeny s univerzálním dobrem člověčenství. Protože podmínkou toho, aby loajalita mohla být považována za ctnost, je její služba dobru. Obrana osobností, zájmových skupin, institucí, politických stran, atd. - bez ohledu na hodnoty, které zastávají a propagují, nemohou být příkladem ctnosti loajality. Skutečná loajalita musí sloužit obraně jiného člověka.

  • Vážíš si loajality? Jsi loajální závazkům, které máš? Které závazky považuješ za nejdůležitější?
  • Nejsi nestálý v projevech loajality? Dá se na tebe spolehnout?
  • Nejsi loajální lidem, nebo skupině lidí, která je pro tebe (nebo pro jiné) destruktivní? Co je třeba udělat, abys s tím skončil?

Z promluv P. Milana Bubáka, SVD

komentáře (19) Přeložil: Martin