-

Vyhledat text:     
Úvod    Ankety    Mapa webu    Přihlášení    Kontakt
13. 04. 2008

Milosrdenství

Fridrich Vilém I. (1688-1740) navštívil jednou vězení v Postupimi. Při své pochůzce vězeňskými chodbami si vyslechl dost proseb o milost od vězňů, kteří o sobě tvrdili, že se stali obětí nespravedlnosti. Všichni do jednoho byli ochotni přísahat, že se do vězení dostali kvůli zaujatosti soudců, křivému svědectví svědků, nebo kvůli korupci právníků. Pohádky o nevině a justičních omylech pokračovaly až ke dveřím poslední cely. Tu obýval nevrlý vězeň. Na rozdíl od ostatních mlčel. Král překvapený jeho mlčením k němu promluvil trochu ironicky: "Předpokládám, že i ty jsi nevinný!" "Ne, veličenstvo," překvapil krále vězeň. "Jsem vinný, a to, že jsem tady, jsem si jasně zasloužil!" "Dozorce, ke mně!" zavelel Fridrich. "Pojď sem a zbav nás tohoto nebezpečného lotra dřív, než nakazí tento dav svatých neviňátek!"
 
Moudrý král nabídl milosrdenství a milost tomuto vězni, protože byl ochotný přijmou svůj spravedlivý trest. Něco podobného můžeme najít i ve hře Heinricha von Kleista Princ Fridrich z Hom­burgu. Hlavní postava je dědečkem krale Fridricha Viléma I. - také Fridrich Vilém (1620-1688) - i on rozdává milosrdenství a milost. V obou příbězích, v historickém i literárním, je milosrdeství uděleno, až když dotyční viníci přijali spravedlnost.

Divadelní hra začíná tím, jak Fridrich Vilém, vojenský místodržitel z Pomořan, plánuje bitvu u Fehrbellinu proti Švédům (1675). Jeho syn, Fridrich z Homburgu, je pověřený velením koňské jízdě. Otec mu přikázal čekat před útokem na jeho signál. Také měl čekat na signál k ukončení útoku. Jenže princ snil o hrdinství, kterým by sám sebe nejen zviditelnil, ale zároveň toužil zaimponovat princezně Natálii a získat její lásku. Kvůli těmto svým snům a touze po slávě nerespektuje místodržitelovy příkazy a vyrazí se svými jednotkami do boje.

V bitvě zvítězil. Ale byl tu problém neposlušnosti vůči místodržiteli. Jeho otec dal celou věc k prošetření a u polního soudu trval na tom, že viník bude potrestán trestem smrti. Prince zachvátí panika. Začne žadonit nejdříve po své matce, pak i po princezně Natálii, aby zašly za otcem, přimluvily se a aby přesvědčily otce, aby své rozhodnutí změnil a ušetřil jeho život. Byl ochotný cokoli udělat, postoupit degradaci, propuštění, veřejnou potupu. Cokoli, jen aby se vyhnul smrti. Matka a princezna byly zklamané jeho zbabělostí, přesto šly za králem prosit o milost pro prince. Krále dojala upřimná prosba Natálie a její touha zachránit život jeho syna. Rozhodl se, že dá svému synovi příležitost, aby se vyjádřil, zda rozsudek smrti byl, nebo nebyl spravedlivý. "Jestli trváš na tom, že ti křivdím, pošli mi o tom zprávu a já ti vrátím tvůj meč," vzkázal mu král. Princ ale odmítl poslat takovou zprávu, protože musí nad celou věcí ještě přemýšlet. Po upřimném zkoumání svého srdce princ objevuje své vznešenější "" Přichází na to, že otcův trest je spravedlivý. "Kdybych s ním vyjednával o udělení milosti, nepoznal bych jeho milosrdnost." Takto si ale ve skutečnosti podepisuje ortel smrti. Brzy na to, v osobním rozhovoru s králem uznává oprávněnost rozsudku. Hrdě se hlásí ke kodexu cti a vlastenectví a uznává, že velitel se v prvé řadě musí naučit poslouchat. "...Teď poznávám, že si přeji zemřít smrtí, která mi byla určena! ...Je mojí tužbou uctít posvátný zákon, který jsem porušil, položením života."

Teď, když byl ochotný přijmout spravedlnost, až teď je disponovaný přijmout milosrdenství. Když místodržitel slyšel jeho řeč, zaradoval se. Roztrhal rozsudek smrti, udělil princi milost a dovolil mu, aby se oženil s Natálií. Tímto se princi vrací život, čest i štěstí. Takto radostně se hra končí.

Komentář

Latinský výraz pro milosrdeství je misericordia. Skádá se ze dvou částí. Miserum = bolest, utrpenícordia = srdce. Kombinace obojího tedy popisuje stav, který prožívá ten, kdo trpí v srdci. Etimologický popis sice nevystihuje celou definici milosrdenství, ale jistě nás vhodně usměrní.

Milosrdenství je více, než soucit, který je také projevem bolesti v srdci nad neštěstím druhého. Soucit je empatií s trpícím, ale tím to končí. Milosrdenství jde dále. Milosrdenství odstraňuje utrpení ze života trpícího člověka. Milosrdný člověk (misericors) cítí bolest v srdci (miserum cor) nad neštěstím druhého tak, jako kdyby to bylo jeho vlastní neštěstí. Z toho plyne, že milosrdný člověk se bude snažit ostranit toto neštěstí. Toto je pak ovocem milosrdenství.

Milosrdenství není totéž jako velkorysost. Velkorysost nemusí být nutně reakcí na neštěstí druhého. Velkorysí můžeme být i vůči šťastnému člověku. Velkorysost nemusí souviset ani se spravedlností. Naproti tomu ale milosrdeství spojuje spravedlnost se soucitem. "Milosrdenství není opakem spravedlnosti," píše sv. Tomáš Akvinský, "ale je to určitý druh naplnění spravedlnosti [1]. ... Milosrdenství bez spravedlnosti by bylo zdrojem anarchie (rozkladu)," píše dále Tomáš Akvinský. "Spravedlnost bez milosrdenství by byla krutá," dodává k tomu Joseph Pieper.

Milosrdenství je opravdovým darem. Je to dar určený k osvobození trpícího od bolesti nabídnutý tak, aby nebyl protikladem ke spravedlnosti.

Po tomto vykreslení profilu milosrdenství nebude těžké chápat, proč lidé vždy spojovali milosrdenství s Bohem. Moudří Atéňané nepovažovali milosrdenství za vlastnost, ale za Božství [2]. "Chceš se dostat do blízkosti bohů? Snaž se o to tak, že budeš milosrdný," píše Shakespeare, "sladké milosrdenství je známkou skutečné šlechetnosti."

Moudrost, velkorysost a ochota odpouštět - to jsou součásti opravdového milosrdenství. Dávají ctnosti milosrdenství skutečně božské parametry. Dokonce i moment překvapení, který je často přítomný při projevu milosrdnosti také poukazuje na božský charakter takového jednání. Sv. Augustin ve svých Vyznáních popisuje příklad člověka, který upadl do řeky a topí se. "Boří milosrdenství," píše, "je mezi mostem a proudem řeky."

Být milosrdný ale na druhé straně není zase až tak vznešená vlastnost, že by byla pro člověka nedosažitelná. Projevit milosrdenství nic nestojí a ani není potřebné překonávat žádné nebezpečí. Laurence Sterne tvrdí: "Boha musíme napodobovat ve všech jeho morálních vlastnostech. Ale milosrdenství je jedinou vlastností, kdy je nám dovolené předstírat, že se mu vyrovnáme." ... Je jasné, že nejsme schopni dávat tolik, kolik dává Bůh. Nemůžeme předstírat že můžeme dávat tolik, co Bůh, ale docela určitě můžeme odpouštět stejně, jako on.

"Svět" považuje za ideál spravedlnost a nadšeně bojuje za "spravedlnou společnost", ale v milosrdenství mlčí. "Mýlit se je lidské, ale odpouštět je proti policejnímu oddělení," takový je nápis nad jednou policejní stanicí v Los Angeles. A protože milosrdenství je darem pro kajícníky, nesmíme zapomínat, že mýlit se je lidské, ale připustit, že JÁ jsem se zmýlil se superlidské. Aby člověk mohl pít z číše milosrdenství, musí nejdříve spolknout svou pýchu.

Básník Shelley se hluboce mýlí, když tvrdí, že rozdíl, mezi spravedlností a milosrdenstvím si vymysleli tyrani. "Milosrdenství dává spravedlnosti chuť," tak to správně popisuje Shakespeare, ale milosrdenství samo o sobě není plnohodnotným jídlem, je jen ochucovadlem. Potřebuje spravedlnost tak, jako sůl potřebuje jídlo, kterému dodá chuť. Odpustit někomu, kdo neuzná svou vinu není milosrdenstvím, ale popřením spravedlnosti. Milosrdenství následuje po spravedlnosti a spravedlnost naplňuje. Ale milosrdenství spravedlnost nenahrazuje. Podstatou milosrdenství není v tom dát zelenou tomu, čím se viník provinil. Milosrdenství funguje jenom tehdy, když je darované v kontextu spravedlnosti. podobně to vyjadřuje i C. S. Lewis: "Milosrdenství může kvést jen v případě, že bude vyrůstat z puklin ve skále spravedlnosti. Když se dostane do bažin pouhého humanismu, stane se plevelem dusícím člověka. A nebezpečí plevele bude o to větší, že bude pojmenováván stejně, jako plnohodnotná verze."

Milosrdenství je lidské nejen proto, že završuje spravedlnost, ale ještě spíše proto, že moudře posuzuje chyby, které jsou součástí lidské přirozenosti. Není nespravedlivé vyžadovat od člověka dodržování norem, vyžadovat zásadovost a spravedlnost. Bylo by ale nelidské, odmítnout člověku milost, když ve snaze dodržet tyto normy, selže. Vůči jiným máme být ochotni nabídnout takovou míru milosrdenství, jakou očekáváme od jiných vůči sobě. Být vůči druhým tvrdý, znamená nerespektovat pravdu, že i my chybujeme. Protože jsme všichni stvořeni ze stejného prachu, buďme všichni i spravedliví i milosrdní [3].

Spravedlnost je racionální a měřitelná. Milosrdenství nemá míru. Spravedlnosti je možné se domáhat, milost je možné udělit jedině svobodně. Jsou instituce spravedlnosti, ale milosrdenství se daruje jen srdcem. Soudní instituce hledají spravedlnost, Bůh je zdrojem milosti. Spravedlnost se hledá podle zákona, milosrdenství jde na rámec zákona. Zákon se musí zkoumat, milosrdenství se musí dávat. "Rozum vládne, srdce odpouští. To první je zákon, to druhé privilégium [4]."

Ctnost milosrdenství nenese v sobě takový náboj hrdinství, jako je v odvaze, nebo v rozhodnosti. Milosrdenství nemá ani jedinečnost úcty a pokory. Nemá ani nezávislost jako má velkorysost, nebo integrita. Milosrdenství je doplňující ctností, která se musí dělit o místo na jevišti s jinými dobry. Edwin Hubbell Chapin, americký kněz 19. století to vystihl snad nejlépe: "Milosrdenství je mezi ctnostmi jako měsíc mezi hvězdami. Nevydává vlastní světlo, ale odráží uklidňující jas, který osvěcuje celou zemi. Je jako duha mezi mraky, když skončí bouřka. Je jako světlo prodírající se nad stolicí spravedlnosti."
  • Jaká se ti zdá logika milosrdenství? Uznáváš vztah meni milosrdenstvím a spravedlností tak, jak zde byl popsán?
  • Věříš, že problémem mnoha rodin a společenství je v tom, že není důsledně uplatňována zásada spravedlnosti?
  • Zažil jsi někdy sám podobnou situaci, jaká se popisuje ve hře o králi a jeho synovi? Poučil jsi se z toho?
  • Věříš tomu, že výchova dětí a mládeže musí být založená na spravedlnosti? T.j. že se musí stanovit pravidla, na nichž se trvá. Když se poruší pravidla, musí následovat trest?
  • Chápeš v kontextu toho, co zde bylo napsáno také smysl velkého křesťanského příběhu o vykoupení lidstva? V něm člověk, který porušil zákon byl potrestaný, ale v Kristu získal milost. Tak se potvrdila platnost zákona, bez kterého není možné existovat.

[1] Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, I, 21, 4 ad 2: "Misericordia non tollit iustitiam, sed est quaedam iustitia plenitudo."
[2] Robert Herrick, "Mercy"
[3] Henry W. Longfellow, Tales of a Wayside Inn
[4] John Dryde, The Hind and the Panther

Z promluv P. Milana Bubáka, SVD

komentáře (66) Přeložil: Martin